KOZLÍKŮV PŘÍBĚH

JAK TO VŠECHNO ZAČALO…

Jedna netradiční, ojedinělá a naprosto originální kovoZOO si jednoho dne osvojila ke svým vlastním 250 kovovým zvířátkům také několik živých. Čtyři nohy, na hlavě rohy… Jestli hádáte, že se jedná o kozy, pak jste na správné cestě. Novými obyvateli areálu se totiž staly tři kamerunské kozy a jeden kozel. A právě tady začíná celý kozlíkův příběh, o kterém by Vám on sám chtěl vyprávět…

V té době jsem ještě nebyl na světě. Vlastně jsem ještě ani nebyl na cestě 😀 Příroda však umí hotové zázraky, a tak jsem se za pár měsíců chystal do světa v maminčině bříšku. Moje budoucí maminka Boženka nebyla žádná prvorodička, ale zkušená kozí máma a v  jejím bříšku jsem se měl vskutku skvěle. Nic mi nechybělo! Venku bylo počasí, že by psa nevyhnal a já si hověl pěkně v teploučku. Čím více jsem rostl, tím méně místa a prostoru na roztahování jsem v bříšku měl, a tak jsem si řekl – zkusím to! Podívám se ven! Jenom vykouknu a kdyžtak se zase vrátím, však o nic nejde. Vybral jsem si k tomu krásný slunečný den, a aby ten můj dobrodružný krok byl s plnou parádou, počkal jsem si i na pořádné publikum.

Všechno šlo hrozně rychle, ani jsem se nenadál a už jsem byl venku. Ležel jsem na zemi a lapal po dechu, když se nade mnou seběhlo několik divných stvoření (později jsem zjistil, že to jsou lidi) a začali ze mě sundávat tu teplou „peřinku“, ve které jsem si celou dobu v maminčině bříšku lebedil. V tu chvíli jsem se poprvé nadechl a došlo mi, že už není cesty zpět. Právě v tu chvíli začal můj nový život, život mimo maminčino bříško…

 

Moje první dny v novém světě byly plné poznávání a objevování a velkou oporou mi při tom byla právě moje maminka. Byla mi na blízku při každém mém kroku. Všechno se zdálo být krásné, lidi nosili mojí mamince všemožné dobroty a ona si je s chutí nabídla. Pak se mojí mamince najednou udělalo špatně, bříško se jí celé nafouklo a bylo jí čím dál hůře. Už nestačila mému rychlému tempu, ztrácela sílu a já viděl v jejích očích, že je zle. Její stav se stále zhoršoval. Postupně přestala chodit, jen ležela a ztěžka dýchala. Snažil jsem se jí být stále nablízku, aby cítila, že není sama. Tentokrát jsem jí byl tou oporou já. Bojovala statečně, ale nakonec ten těžký boj prohrála. V tu chvíli mi to došlo – mohou za to ti lidé, co jí krmili dobrotami. Svým nezodpovědným chováním jí přivodili smrt. Byl mi sotva týden a zůstal jsem na tomto světě úplně sám. Ostatní kozy ze stáda mě odmítly a dokonce na mě začaly i útočit. Myslel jsem, že je to můj konec. Naštěstí se mě ujali zaměstnanci KOVOZOO, dali mi jméno Štístko a vzali si mě pod svá křídla. Tímto začala další etapa mého života – života mezi lidmi…

Ještě než budu pokračovat v mém příběhu, chtěl bych požádat všechny návštěvníky KOVOZOO, aby nás nekrmili! Předejdeme tak dalšímu zkaženému bříšku…

A nebojte, v KOVOZOO je o nás dobře postaráno a každý den dostáváme vše, co potřebujeme, aby nám bylo dobře a někdy dostaneme i něco na přilepšenou 🙂

 

JAK JSEM SE DOSTAL DO STŘÍDAVÉ PÉČE

Mým novým dočasným domovem se stalo Kongresové centrum, kde mi zaměstnanci poskytli zázemí a pravidelnou stravu v podobě kozího sunaru. Pravdou je, že jsem zpočátku při krmení dost zlobil a mlíčko bylo všude kolem, jen ne v mém bříšku 😀 Když ale přišel hlad a nebylo zbytí, podřídil jsem se a poslušně mlíčko vypil. Měl jsem však jednu podmínku – dostávat mlíčko z mého oblíbeného skleněného popelníku, z ničeho jiného mi tolik nešmakovalo. Později mě popelník omrzel a trval jsem na krmení z kelímku. To byla největší legrace, protože to po každém krmení vypadalo jako po výbuchu mlékárny 😀 Pelíšek mi udělali v papírové krabici, která byla vystlaná senem. Jak jsem ale rostl, začal jsem dělat čím dál větší loužičky a papírová krabice byla téměř každý den na odpis. A tak jsem povýšil a vyfasoval plastovou bedýnku, na které byl nápis „pomůcky mix“ – asi mi tím chtěli něco říct, ale do teď nevím co 😀 Na konci dne, když ten šrumec v Kongresovém centru utichl a všichni odjeli domů, převzali si mě do své péče strejdové z vrátnice, se kterými jsem trávil každou noc. Brzo si mě oblíbili, rychle se naučili, jak mě krmit a občas mě i vzali na noční procházku. Stal jsem se zkrátka hlídacím kozlíkem. To pro mě bylo opravdové dobrodružství. Postupně jsem si všechny omotal kolem prstu a stal jsem se miláčkem celé firmy.

  

 

VELIKONOČNÍ PRÁZDNINY U STREJDY MARTINA

Můj každodenní režim byl jasný – přes den jsem řádil v Kongresovém centru a na noc jsem dělal společníka vrátným. S blížícími se Velikonocemi vyvstala otázka – „Kam se mnou, když budou všichni o Velikonocích doma?!“ Ne, že by o mě byla zrovna bitka, protože už mi začaly pěkně vylézat růžky (nejen ty na mé hlavě), ale nakonec se mě statečně ujal strejda Martin, který si mě vzal na celé svátky k sobě do baráčku. Celkem rychle jsme se sehráli a jen co jsem se naučil chodit ze schodů, poryl jsem mu celou zahradu v domnění, že mu tím udělám radost, prohnal jeho kocoura a našel jsem si další oběť na hraní 😀 …a od té doby trávím každý víkend u strejdy Martina!

   

  

…pokračování již brzy!

Nejsou vloženy žádné komentáře, buďte první!

Napsat komentář